Světelná prostředí
Pro stomatology
Zásadním problémem zubních lékařů je okolnost, že musejí mnohokrát za den přenášet zrak z operačního pole do okolí či pozadí s podstatně odlišnou hladinou osvětlenosti a zpět. Důsledkem je neustálá inicializace tzv. adaptačních mechanizmů oka v průběhu pracovního dne. Změnám osvětlenosti se oko přizpůsobuje nejen změnou velikosti otvoru zornice, ale též změnou citlivosti fotoreceptorů sítnice (rozklad a syntéza zrakových pigmentů světlem) a rovněž změnou velikosti vjemových polí sítnice.
Tyto složité procesy probíhají relativně pomalu - v řádu desítek sekund - a při neustálé inicializaci nepřiměřeně zatěžují organizmus fyziologicky i psychicky. V průběhu pracovního dne se může dostavit oslnění, únava zraku, snížení rozlišovací schopnosti, snížení výkonnosti, bolesti hlavy a psychická nepohoda.
Intenzita příznaků se s věkem zpravidla zvětšuje. Četné pokusy a ergonomické studie však ukazují, že zmíněné problémy lze výrazněji eliminovat, zachováme-li mezi hladinami osvětlenosti operačního pole a okolím a pozadím stálý sestupný poměr, a to menší než 4:1 až 5:1. Denní světlo (přímé sluneční, či rozptýlené) závislé jak na denní době a ročním období, tak na počasí, má spíše psychologický význam a nelze jej při návrhu osvětlení podstatněji využít.
Shrneme-li dosavadní úvahy, lze pro standardní dentální ordinaci doporučit následující hladiny osvětlenosti:
Operační pole a lokální přisvětlení: 20 000 lux
Okolí operačního pole: 4 000 - 5 000 lux
Pozadí: 800 - 1 000 lux
Stomatolog je při své precizní práci závislý na přesné zrakové schopnosti, tj. schopnosti dlouhodobě rozlišovat složité tvary a povrchy, drobné detaily i velmi jemné odstíny barev. Důležitým kritériem pro posouzení rozlišovací schopnosti je tzv. zraková ostrost. Veličina hodnotí schopnost oka rozeznat vůči operačnímu poli dva detaily (body, čáry, plošky), které jsou velmi blízko sebe. Jak ukazují fyziologické experimenty, je rozlišovací schopnost zraku při nízkých hladinách osvětlenosti menší, neboť při zvýšení pravděpodobnosti zachycení menšího počtu fotonů se spojují na sítnici receptory ve vjemové pole většího průměru. Tím klesá pravděpodobnost zjištění rozdílu počtu přicházejících po drahách navzájem bližších než je tento průměr.
S rostoucí hladinou osvětlenosti se rozlišovací schopnost rychle zvyšuje, avšak jen do určité hodnoty, po níž už roste jen málo. Pro bílé světlo a operační pole uvádějí ergonomické studie většinou hodnotu 20 000 lux. Tuto hodnotu rovněž respektuje většina moderních dentálních operačních svítidel a lze ji proto považovat i za určitou referenci pro volbu a hodnocení navazujících světelných zdrojů. Uvedená hodnota logicky platí pro pole lokálního osvětlení, tedy pro směrový světelný zdroj umístěný přímo v rotačním nástroji. Jeho smyslem je zaručit shodnou světelnou hladinu osvětlenosti i tam, kde je to operačním svítidlem pozičně obtížné.
